Národní galerie v Praze - Anežský klášter - Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

Část expozice sleduje vývoj českého umění od deskových obrazů a sochařství poloviny 14. století (Mistr Vyšebrodského oltáře, Mistr Michelské madony) přes "měkký" sloh Mistra Theodorika k obrazům Mistra Třeboňského oltáře a dílům krásného slohu.

Česká a moravská díla z 15. a počátku 16. století jsou v expozici konfrontována s tvorbou ostatních středoevropských oblastí, s nimiž Čechy v té době spojovaly těsné kulturní kontakty. Představují se zde díla např. Mistra IW, Lucase Cranacha st., Mistra žebráckého Oplakávání, Albrechta Altdorfera či Mistra IP.

Klášter sv. Anežky České založila přemyslovská princezna Anežka, sestra krále Václava I., zřejmě roku 1231 jako první klášter klarisek severně od Alp. Jde o první gotickou stavbu v Praze.

Areál se původně skládal z většího kláštera klarisek a méně významného kláštera menších bratří, který později zanikl. Klášter byl ve své době významným duchovním centrem ovlivňujícím dějiny našeho národa, ale také přemyslovským pohřebištěm. Po smrti jeho zakladatelky však skončila doba rozkvětu a význam kláštera postupně upadal. Působily zde klarisky i dominikánský řád. Klášter byl v lednu 1782 zrušen. Poté se celý přeměnil na dílny, sklady a byty pro chudinu. Před demolicí ho zachránilo úsilí Jednoty pro obnovu kláštera blahoslavené Anežky. Od roku 1963 byl rekonstruován pro potřeby Národní galerie.
 

Anežka nově!

Od 26. října 2016 je pro veřejnost v areálu Národní galerie v Praze, bývalého dvojkláštera klarisek a menších bratří, zpřístupněn nový prohlídkový okruh, který zahrnuje expozici lapidária, komentovanou trasu historickou architekturou kláštera klarisek a menších bratří zahrnující i samostatnou  trasu pro dětské návštěvníky. Expozice lapidária v přízemí je první expozicí tohoto druhu v areálu kláštera a představuje nejcennější artefakty nalezené během desetiletí trvajících archeologických výzkumů objektu. Nedílnou součástí projektu je sochařská zahrada v rekonstruovaných zahradách bývalého dvojkláštera. Zcela nově jsou řešeny sadovnické úpravy zejména v Zahradě za svatyněmi a v klášteře menších bratří, obnovena byla však i zeleň v Zahradě při severní bráně. V patře Anežského kláštera návštěvníci i nadále najdou výběr toho nejlepšího ze středověkého umění ze sbírek Národní galerie.

Zahrady kláštera ožívají novým mobiliářem a téměř dvěma desítkami sochařských děl současných autorů – mimo jiné Aleše Veselého, Jaroslava Róny, Stanislava Kolíbala či Karla Malicha. Koncept expozice děl současných autorů doplňuje jedna z prvních sochařských realizací Františka Bílka monumentální plastika Golgoty. Přímo pro zahrady Anežského kláštera vytvořil autorské objekty František Skála. Zahrady tak potěší i nejmenší návštěvníky.

Sochařská zahrada
Zahrady kláštera díky revitalizaci ožívají novým mobiliářem a téměř dvěma desítkami sochařských děl současných českých autorů. Výjimkou je pouze významné dílo Františka Bílka, jedna z prvních sochařových realizací s názvem Golgota (1892). Z galerijních sbírek je v exteriérech kláštera instalována socha Aleše Veselého Zavěšené břemeno (1968). Díky zápůjčkám autorů – Michalu Gabrielovi (Tanečníci, 2007), Čestmíru Suškovi (Buben, 2001), Jaroslavu Rónovi (Podobizna s lebkou, 1994), Pavlu Opočenskému (Umyvadlo, 1993; Zpovědnice, 1996) a Stefanu Milkovovi (Amorfoid, 2004) jsou vedle děl doyenů českého sochařství – Karla Malicha, Stanisava Kolíbala (Pád, 1970) a Aleše Veselého – zastoupeni také etablovaní sochaři střední generace. Řadu z nich dříve spojovalo členství v umělecké skupině Tvrdohlaví založené v roce 1987.

Sochařská díla byla do zahrad Anežského kláštera dlouhodobě zapůjčena. Kromě autorů děl jsou mezi zapůjčiteli rovněž Galerie Zdeněk Sklenář, která zapůjčila kolekci sochařských děl Karla Malicha (mezi jinými Energie, 1968; Strom, 1968) a soukromí sběratelé (Aleš Veselý, Šikmý průřez šikmou osou, 1992–2009). Přímo pro areál Anežského kláštera vytvořil dva samostatné objekty František Skála. Objekt nazvaný Přístěnek je určen nejmenším návštěvníkům, objekt zvaný Sluneční vozík pracuje s nečekanými zážitky vnímání barev a tvarů přes materiál sochařského objektu. Tato sochařská díla bude od jara 2017 doplňovat také zvuková instalace Pavla Büchlera v ambitu menších bratří.

Nové prohlídkové okruhy a expozice
Podzimní slavností otevření nese podtitul Anežka NOVĚ!. Národní galerie v Praze Anežský klášter veřejnosti zpřístupňuje od roku 1980. V minulých desetiletích hledala různé způsoby expozičního využití objektu. V přízemí byly instalovány stálé expozice, později bylo uvolněno pro výstavy a společenské akce. Od počátku zpřístupnění objektu však v areálu kláštera chyběl ucelený komentovaný prohlídkový okruh věnovaný zdejší architektuře a osobnosti jeho zakladatelky, zemské patronky sv. Anežky České z rodu Přemyslovců, která ve zdejším klášteře strávila téměř pět desetiletí svého života.
Nyní je nový prohlídkový okruh architekturou kláštera zpřístupňován veřejnosti. Podařilo se jej realizovat díky grantové podpoře fondů EHP. Není typickou výstavou, jak ji z objektů Národní galerie známe, neboť se nejedná o expozici určenou do vyhrazeného, samostatného výstavního prostoru. Vyjma expozice lapidária v černé kuchyni a refektáři bude i nadále přízemí kláštera užíváno pro krátkodobé výstavy a společenské a kulturní akce. Záměrem autorů nového prohlídkového okruhu bylo ponechat co nejvíce působit hlavní exponát – architekturu a atmosféru samotného kláštera. Klasické expoziční prvky jakými jsou vitríny a paneláž  se proto uplatňují pouze v expozici lapidária – v bývalé klášterní kuchyni a refektáři, ostatní části prohlídkového okruhu jsou řešeny solitéry či nabídkou multimédií, audioprůvodců a doplňkových tiskovin. Na prohlídkovém okruhu architekturou Anežského kláštera a expozicí lapidária se významně podílela Helena Soukupová, autorka stěžejních prací o Anežském klášteře a osobnosti jeho zakladatelky. Helena Soukupová je hlavní autorkou expozice lapidária, doprovodných textů prohlídkového okruhu a nově vydávaného průvodce Anežským klášterem.

Prohlídkový okruh pokračuje několika zastaveními i v exteriérech kláštera. Jeho součástí je i nabídka pro děti a rodiče. Děti budou moci využít tematicky komponovaná zastavení, které spojuje téma „Klášter všemi smysly“. Vedle textových a obrazových informací na nejmladší návštěvníky čekají také hrátky s čichovými či zvukovými vjemy, tematizovanými klášterním prostředím. Nově je v západním křídle ambitu klarisek zřízen dětský ateliér, přístupný kdykoliv v otevírací době objektu, ve kterém budou moci děti i jejich rodiče výtvarně tvořit inspirováni tématy souvisejícími s historií i současností kláštera.
 
Lapidárium
Zcela poprvé bude v Anežském klášteře představena expozice vybraných unikátních předmětů lapidária zdejšího kláštera, tedy cenné architektonické detaily, soubor náhrobní plastiky, či nálezy zakládacích desek oltářů. Fond lapidária, shromážděný během téměř tři čtvrtě století probíhajících archeologických průzkumů a restaurátorských prací v objektu, čítá stovky předmětů. Národní galerie v Praze eviduje více než 800 předmětů, unikátní soubor nálezů je rovněž uchováván v lapidáriu Národního muzea, Archeologickém ústavu a Muzea hlavního města Prahy. Pro expozici bylo vybráno téměř šest desítek předmětů, které mapují zejména období výstavby kláštera v době jeho vrcholného rozkvětu za života Anežky Přemyslovny, nechybí však ani předměty z období úprav kláštera ve 14. století a soubor renesančních a barokních náhrobků. Většina děl je instalována v hlavní expoziční části, v interiérové expozici v bývalé černé kuchyni, refektáři a v exteriéru v ambitu menších bratří. Některé významné solitéry jsou ponechány na místě svého původního určení či nálezu (viz exponáty např. ve svatyni Salvátora, oratoři). Do nové expozice lapidária bylo zapůjčeno také několik sbírkových předmětů z lapidária Národního muzea.
Nové prohlídkové okruhy doprovází tištěné publikace pro děti a dospělé, audioprůvodce s mobilní aplikací zahrnuje prohlídku exteriéru i interiéru kláštera, včetně nabídky komentované prohlídky pro neslyšící.
 

Historie Kláštera sv. Anežky České

Jedna z nejstarších a nejvýznamnějších gotických staveb Prahy, klášter Na Františku, nese jméno své zakladatelky, přemyslovské princezny sv. Anežky (patrně 1211–1282, svatořečené roku 1989). Anežka Přemyslovna, dcera Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské, byla mimořádnou osobností významem přesahující zemské hranice. Zdejší klášter založila za podpory královské rodiny počátkem 30. let 13. století, zanedlouho poté do něj vstoupila a stanula v jeho čele. Klášter Na Františku byl prvním sdruženým dvojklášterem klarisek a menších bratří v Zaalpí, byl však také budován jako rodové pohřebiště Přemyslovců. Stal se místem královské korunovace i svědkem královských pohřbů, místem posledního odpočinku sv. Anežky České. Pro svůj význam byl prohlášen v 70. letech 20. století národní kulturní památkou.

I přes pohnuté osudy areálu se dodnes dochovalo jádro unikátní dispozice bývalého dvojkláštera. V první etapě výstavby, přibližně v letech 1231–1234, byl založen špitál, vybudováno východní křídlo ambitu klarisek, které velkorysým rozvrhem konkurovalo královskému paláci a budována první klášterní svatyně – dvoulodí kostela sv. Františka. Zde složila roku 1234 Anežka své řeholní sliby. Výstavbu špitálu zanedlouho nahradilo založení kláštera menších bratří, sloužícího hmotným a duchovním potřebám klarisek. Práce v dalších etapách pokračovaly dobudováním svatyní, konventu klarisek a konventu menších bratří. Vyvrcholily před rokem 1265 výstavbou honosné svatyně Krista Spasitele (Salvátora) s rodovým pohřebištěm Přemyslovců. Roku 1282 byla v pohřební nice v kapli Panny Marie pochována zakladatelka kláštera, nedlouho poté započaly snahy o její svatořečení.

Význam kláštera po Anežčině smrti neupadl, ctili jej také Lucemburkové, nástupci Přemyslovců. Řeholnice obývaly klášter bez přerušení až do počátku husitských válek, kdy byly nuceny konvent opustit. Poškozený klášter poté chátral a k obratu nedošlo ani po návratu řeholnic. Roku 1495 proto klarisky odešly do Panenského Týnce a Na Františku zůstali pouze menší bratři. V druhé polovině 16. století celý areál převzali dominikáni a klášter menších bratří zanikl, pozemky byly rozprodány, postupně na nich vznikala nová městská čtvrť. Po odchodu dominikánů se klarisky se Na František vrátily, úpadek kláštera však nezastavily. Roku 1782 byl Josefem II. klášter zrušen. Zchátralé stavbě prodané v dražbě opakovaně hrozilo zboření, unikla však asanačním plánům a od počátku 20. století byla postupně dokumentována a opravována. Po dlouhotrvající rekonstrukci byl areál v 80. letech 20. století zpřístupněn veřejnosti.