person_outline
search

Za vodopády Černého potoka a Černého Štolpichu

  • Milníky výletu: Bílý Potok - Černý potok – Dolní vodopád Černého potoka - Velký vodopád Štolpichu - Hejnice
  • Náročnost výletu: strmější stoupání po Kozí stezce jinak pohoda. Pokud se to rozhodnete jít za vyšších průtoků vody v potocích, budete mokrý :-)
  • Délka výletu: cca 13 km
  • Charakteristika výletu: Cestou navštívíme velkou část vodopádů na dvou vodopádově nejvýznamnějších tocích severních svahů Jizerských hor, v naší republice jedinečný komplex horských bukových lesů v NPR Jizerskohorské bučiny.

 

turistická mapa zde

Poznámky: K objevení krás obou potoků je budete muset navštívit několikrát. Některá místa jsou krásná za běžného stavu vody a jiná za zvýšeného (oba významné a všem známé vodopády na Černém potoce a Štolpichu) kdy delší dobu prší a průtoky v tocích se zmnohonásobí.

Výlet je ideální absolvovat za deštivého nebo mlhavého počasí.

Pokud bude Smědá v Bílém potoce poblíž stavu 1. SPA a výše garantuji vám během tohoto výletu neopakovatelný zážitek

Názvy, velikost a počet vodopádů přebírám z obou dosud vydaných knih Jizerské hory, tyto názvy používají i solidnější mapy. Jiné zdroje udávají jiné počty vodopádů, hlavně v případě Černého potoka je rozdíl enormní, kniha 7 a třeba stránka vodopady.info jich udává 16

Černý potok


Výlet začínáme na vlakovém nádraží v Bílém Potoce, kam přijíždí v pravidelných hodinových intervalech vlak. Od nádraží se vydáme kousek po červené značce, než dojdeme k rozcestí turistických tras, od něj se vydáme po zelené značce, která vede po silnici kolem říčky Smědá. Sledujeme zelenou značku, opouštíme poslední stavení v Bílém Potoce, krátce se projdeme cestou po loukách u Bílého potoka, ze kterých je za pěkného počasí vidět skalnatý hřeben Poledních kamenů a během chvilky se ponoříme do krásných bučin. Vy, protože nejspíš jdete za hnusného počasí přinejlepším vidíte to co je na prvním fotu, poctivci kteří jdou v ještě extrémnějších podmínkách nemusí vidět ani to.

Dojdeme k rozcestí turistických cest U Liščí chaty, kde můžeme jít buď stále po zelené, nebo můžeme jít rovně neznačenou pěšinou k Liščí chatě, kterou se nakonec vydáme. U Liščí chaty si všimneme pěšinky, která nás po zhruba 100 metrech zavede k Černému potoku. Po chvilce dorazíme k vlastnímu potoku a objevíme se v místě peřeje pod Liščím vodopádem. Toto místo vynikne právě za vyššího stavu vody na Černé potoce je celkem 7 významných a popsaných vodopádů, my jsme u posledního a také jednoho z mála vodopádů Černého potoka, které jsou dobře dostupné

Liščí vodopád

Nad peřejí najdeme samotný Liščí vodopád, k tomu abychom ho viděli, musíme po kamenech přejít potok. Tento vodopád vznikl při povodních v roce 2010, kdy se v průrvě mezi skalami zaklínil balvan. Pojmenován je podle blízké Liščí chaty. Výška vodopádu je zhruba 4,5 metru

Zaniklý vodopád

hned nad Liščím vodopádem je další zajímavé místečko kde byl ještě kolem roku 2000 dokumentován asi dvoumetrový velmi atraktivní vodopád. V dnešní době tam je pěkná dvoumetrová peřej s velkým vývařištěm.

Jdeme ke Kozí stezce

asi po sto metrech cesty proti proudu Černého potoka dojdeme k dalšímu krásnému místu. Je to více než třímetrová kaskáda, která má vývařiště v největší tůni na Černém potoce. Pro pořádek si ji pojmenujeme jako Černá tůň :-) (schválně, jestli se to ujme :-)). Toto místo vás překvapí krásou za vyšších průtoků pomalu dojdeme k turistické cestě, po chvilce nám výhled na potok začnou zakrývat mladé stromky tak nemá cenu se zdržovat a trochu sebou hneme.

 

Odbočka k vodopádu

Dojdeme po šotolinové široké cestě k rozcestí k vodopádu, ráz cesty se prudce změní. Z příjemné cesty je balvanitá široká pěšina s místy vymletými vodou, ale případné utrpení nám vynahradí potok v tomto krátkém a divokém úseku cesty k druhému vodopádu našeho putování.

Zatímco za běžných stavů vody se pozornost zaměří na jednotlivé kaskády, skoky a peřeje (viz obrázky výše), tak za vyšších si budete spíš všímat toku jako celku, protože menší nerovnosti budou pod masou proudící vody (foto níže).

Dolní vodopád Černého potoka

Je to jeden z nejznámějších, nejnavštěvovanějších a také nejfotografovanějších vodopádů v Jizerkách. Pokud jste u vodopádu v parném létě kdy delší dobu nepršelo tak doporučuji místo i procházku kolem Černého potoka absolvovat po výraznějších deštích kdy se průtok vody zvedne více než padesátinásobně (Smědá v Bílém Potoce bude u 1.SPA) je to něco až neskutečného jak se voda s rachotem řítí přes vodopád a jednotlivé stupně v potoce dál v korytě. Větve stromů se ohýbají pod náporem proudu vzduchu který dává do pohybu řítící se voda a z výšin okolních svahů kolem vás padají dolů svahové potůčky v četných vodopádech. Focení v těchto podmínkách se mění na boj se všudypřítomnou vlhkostí, technika selhává (mě osobně se v roce 2011 právě na Černém potoce podařilo poslat do křemíkového nebe Nikona D80, v životě sem nebyl tak mokrý jako tenkrát) a zapomeňte na nějakou kompozici na to není čas…

Vodopád má celkovou výšku zhruba 17 metrů, do které se počítá i horní kaskádovitý stupeň pod skalní plošinou který pro výšku spodní části a nižší sklon horní části není celý vidět. Levé (z vašeho pohledu pravé) rameno na skalní stěně má výšku 9,8metrů. Vodopád je charakteristický zaklíněným pětimetrovým kosočtvercovým balvanem.

Až se do sytosti vynadíváme, vrátíme se zpět na rozcestí a vydáme se po Kozí stezce nahoru. V tomto úseku na chvilku opustíme Černý potok. Hned kousek od první zatáčky se nám nabízí možnost odskočit si na vyhlídku Hajní kostel, o které se dočtete více v jiných tipech na výlety a určitě se brzy objeví i v zajímavých místech na těchto stránkách.

Polední vodopád

od odbočky k Hajnímu kostelu stále stoupáme po zeleně značené Kozí stezce, zanedlouho dojdeme k serpentýnám u kterých si všimneme mohutných opěrných zdí. Kousek nad serpentýnami se ráz naší cesty mění, místo šotoliny tu vystupuje skalní podloží a cesta je také mnohem strmější. Po nějaké době dojdeme k rozcestí se žlutou značkou Pod Frýdlantským cimbuřím, která by nás zavedla k Frýdlantskému cimbuří a dál na Polední kameny, ale my se budeme stále držet zelené. Než se z tohoto místa vydáme dál tak se podíváme k potoku kousek pod námi. Na tomto místě najdeme třetí vodopád, který zahlédneme během našeho krátkého putování a také jeden z nejhezčích vodopádů Jizerek, dvoustupňový Polední vodopád který se svou celkovou výškou 17,5metrů patří k těm větším v Jizerkách, samotný dolní stupeň je vysoký kolem 6,5metrů. Ještě dodám, že mezi tímto a Dolním vodopádem jsou další dva vodopády, ale terén je prakticky neschůdný, není tam žádná cesta jen mnohametrové skalní bloky, skála a pralesní charakter vegetace. Je to právem považováno za jedno z nejdivočejších, nejneschůdnějších a nejstrmějších údolí v Jizerkách a možná i v celých Čechách.

Široký vodopád

Vrátíme se na cestu a opět jdeme po zelené, sklon cesty se zmírňuje a je i schůdnější. V tomto úseku jsou už jen dva vodopády, ale my se podíváme jen k jednomu z nich a to hned prvnímu vodopádu na Černém potoce. Vodopád najdeme v místě, kdy se naše cesta mění v šotolinovou a stává se sjízdnou i pro cyklisty. Přesně z tohoto místa se stačí vydat k potoku což sice vypadá jednoduše když je to pár metrů, ale balvany porostlé hustými trsy borůvčí, mezi které můžete v případě nepozornosti zapadnout vás přesvědčí o opaku.

Od tohoto místa už jdeme jen po pěkné cestě, místy můžeme, zahlédnou Černý potok, který zde má zcela jinou tvář než jsme poznali v předešlých úsecích. K této nejnudnější části našeho putování nemá cenu více psát. Dojdeme k rozcestí Nad Černým potokem, kde se k naší zelené na chvilku přidá žlutá. Samotná žlutá značka by nás zavedla k rašeliništi Na Čihadle. Po zhruba kilometru dojdeme k dalšímu rozcestí – Na Ždárku, zde nás zelená značka která nám dělala společnost z Bílého potoka opustí a zamíří do sedla Holubníku, my jdeme po žluté ke Štolpišskému vodopádu, ke kterému to máme asi kilometr. Za pěkného počasí by kolem nás každou chvilku prosvištěl cyklista, ale je hnusně tak tu jsme samy.

Velký vodopád Štolpichu

Po chvíli dojdeme k rozcestí U Tetřeví boudy, kdy se k naší značce přidá červená a odpadnou případní cyklisté pro které je cesta k vodopádu a tato část Štolpišské silnice uzavřená. Cestu nám začne zpříjemňovat potůček, kterým je sám Černý (Velký) Štolpich po zhruba půl kilometru dojdeme k vlastnímu vodopádu. Žlutá značka nás opouští po chloubě zdejších stavitelů cest, Štolpišské silnici. Štolpišská silnice zde byla postavena v roce 1891 a zde v rokli Štolpichu je ve své nejodvážněji vedené části – galerii.

Říká se, že rokle Štolpichu inspirovala Carla Mariu Webera který se léčil v nedalekých Lázní Libverda pro scény do své slavné opery Čarostřelec. Rokle Štolpichu měla být předobrazem pro Vlčí rokli.

Vydáme se po červené značce po můstku (můstek tam od podzimu 2013 není, musí se jít po kamenech, pokud jste zde za vyšších průtoků tak brodění hned nad vodopádem nedoporučuji, ale obejděte to po Štolpišské silnici) přes vodopád a dál sestupujeme podél vodopádu po Jizerskohorské klasice – dřevěné schody, kamenné schody, balvany a občas i padlý strom, prostě ideální podmínky pro zlomení nohy a následně vazu. Po chvilce se dostaneme na terasu se zábradlím, které zde bylo vybudováno v roce 1936 a ze které můžeme obdivovat vodopád.

Od vodopádu jdeme neznačenou kamenitou cestou podél potoka, na jednom místě půjdeme po dost poničeném můstku. Potok v tomto úseku nabízí řadu krásných míst, která můžete sami objevovat. Zanedlouho se napojíme na žlutě značenou Štolpišskou silnici. Než půjdeme dál po Štolpišské silnici po proudu potoka můžeme se podívat na jeden z Jizerskohorských pomníčků, který najdeme na stromě hned za můstkem přes Štolpich – Maiwaldovu smrt. Pomníček tam je na památku Ferdinandovského svážeče dřeva Gustava Maiwalda, který zde v v rokli Velkého Štolpichu zemřel pod saněmi 2. února 1930

Vodopád Skok

Tento třímetrový vodopád najdete asi 30 metrů pod můstkem na Štolpišské silnici, je v místě kde se tok potoka díky kamenným bloků rozděluje do dvou ramen od sebe vzdálených až deset metrů, vodopád je na vzdálenějším z nich. Z cesty není vidět, ale měla by tam být patrná vyšlapaná pěšinka kterou k němu můžeme dojít. Za vyššího stavu vody je vodopád nedostupný.

Dvojitý vodopád

Asi třista metrů od vodopádu Skok, najdeme další vodopád. Je to jeden z našich nejlepších nepravých vodopádů (na skalních blocích nebo kamenech, pravé jsou na skále) asi 4,5 metru vysoký Dvojitý vodopád. Z cesty je relativně špatně vidět a přístup k němu je doslova hrozný a navíc ho pro všude rozházené mnohametrové kamenné bloky jako celek nevyfotíte.

Pamětní deska císařovny Alžběty

kousek pod posledním vodopádem za neustálého obdivování bukových lesů, skal a romantických zákoutí našeho potoka přejdeme můstek a objevíme se u velkého balvanu s pamětní deskou císařovny Alžběty. Je tu také odpočívadlo kde si můžeme odpočinout a načerpat síly před dalším pokračováním našeho putování.

Původní deska z roku 1899, která připomínala o rok dříve zavražděnou rakouskou císařovnu a uherskou a českou královnu Alžbětu nesla nápis:

Dem Andenken weilend Ihrer Majestät Kaiserin Elisabeth ehrfurchtsvoll gewidmet. Ortsgruppe Oberwittigtal des deutschen Geb. Ver. für das Jeschken und Isergebirge volně přeloženo: Na památku zesnulého jejího Veličenstva císařovny Alžběty v plné úctě věnuje. Odbor Oberwittigtal Německého horského spolku pro Ještěské a Jizerské hory

Deska na místě vydržela do roku 1922, kdy musela být na základě zákona na ochranu republiky odstraněna. Po skončení druhé světové války se deska ztratila. Nová deska byla na místo umístěna 10.9.2011

Alžběta v době kdy se stala císařovnou, byla okolím obdivována a považována za nejkrásnější panovnici své doby. Podnikala velmi dlouhé a náročné túry za jakéhokoliv počasí. Při těchto “rychlopochodech“ jí jen málokdo stačil. Od mládí byla vynikající jezdkyně na koni a také byla považována za vůbec nejlepší světovou jezdkyni své doby. Byla i vynikající plavkyně, což v její době také nebylo zcela běžné. Ale Alžběta byla také posedlá svým vzhledem a jako svou největší pýchu považovala své dlouhé a husté hnědé vlasy. Také byla posedlá svou vahou, která nikdy nepřesáhla 55kg (většinou se pohybovala mezi 44-48kg), držela drastické diety a svou váhu kontrolovala několikrát denně. Její život ukončil v roce 1898 italský anarchista který ji bodl trojhranným pilníkem do srdce

Poznámka: nemůžu si pomoct, ale když jsem si četl o Alžbětě tak mi to připomnělo jednu kolegyni v práci. Doufám, že si to nikdy nepřečte :-)

 

Hrazený vodopád – nejhezčí vodopád Štolpichu

Po chvilce odpočinku na odpočívadle u Alžběty se vydáme dále. Začíná velmi krásný skalnatý úsek potoka, který končí kousek pod Hrazeným vodopádem který najdeme asi 50 metrů pod odpočívadlem.

Hrazený vodopád je zhruba 7 metrů vysoký s vývařištěm čelně ukončeným mohutným skalním blokem, odtud je jeho název. Dále v korytu už jsou jen menší peřeje. Po pěkné cestě dojdeme k rozcestí Pod vodopády (teď už je vám jasné proč se tak jmenuje). Z leva se k nám připojí zelená značka vedoucí z Hřebínku do Ferdinandova. Na naší cestě nás čeká už jen poslední významná nerovnost ve Štolpichu

Žebrová kaskáda

najdeme ji nedaleko prvních domků Ferdinandova, místo je všeobecně známé a také hojně focené. Po povinném focení se vydáme vstříc civilizaci. Na vlakové nádraží v Hejnicích kde náš výlet končí to máme zhruba 2 km tak sebou trochu hneme ať máme tento relativně nudný úsek za sebou.