person_outline
search

Výlet na Polední kameny a Ořešník kolem Černého potoka a Štolpichu

  • Milníky výletu: Bílý Potok - Černý potok - Frýdlantské cimbuří - Polední kameny - Velký vodopád Štolpichu - Ořešník - Hejnice
  • Náročnost výletu: strmější stoupání, místy se jde po skále, na které bývá napadané bukové listí které za sucha kur…. klouže, na jednom místě řetězy jinak pohodička. Ten kdo má závratě tak si „užije“ vyhlídky na Frýdlantském cimbuří a Ořešníku
  • Délka výletu: cca 15 km
  • Charakteristika výletu: Cestou navštívíme 5 vyhlídek, 2-3 vodopády, v naší republice jedinečný komplex horských bukových lesů v NPR Jizerskohorské bučiny a nádherná skalnatá oblast Poledních kamenů.


turistická mapa zde

Výlet začínáme na vlakovém nádraží v Bílém Potoce, kam jezdí v pravidelných hodinových intervalech vlak. Od nádraží se vydáme kousek po červené značce, než dojdeme k rozcestí turistických tras, od něj se vydáme po zelené. Jdeme po silnici kolem říčky Smědá, která dokáže být po větších srážkách pěkně divoká. Sledujeme zelenou značku, opouštíme poslední stavení v Bílém Potoce, projdeme kolem chatového tábora a jsme u luk, ze kterých je vidět stěna Nos a skalnatý hřeben Poledních kamenů.

Černý potok

Dojdeme k rozcestí U Liščí chaty, kde ten kdo chce, opustí zelenou značku a půjde neznačenou pěšinou k Liščí chatě. Od Liščí chaty to vezmeme pěšinkou doprava k Černému potoku a během chvilky jsme u potoka (je to cca 150metrů), který je slyšet dlouho před tím než k němu dojdeme. Jsme u jedné několik metrů vysoké kaskády, která je nejkrásnější za vyšších stavů vody. Nad kaskádou je jeden zajímavý asi dvoumetrový stupeň v jehož horní části je balvan, který se tam zaklínil při povodních v roce 2010 a nakonec hned nad tím je místo. kde byl ještě v roce 2000 zdokumentovaný asi dvoumetrový vodopád který se někdy po roce 2000 zhroutil. Jdeme stále kolem potoka, kocháme se krásou a divokostí skalnatého koryta a během chvilky jsme u velké tůně (vývařiště) u kaskády s obrovským balvanem. Na toto místo doporučuji zajít, když teče opravdu hodně vody (obleva, jarní tání, přívalové deště) viz foto.

 

Dále jdeme stále pomalu do kopce, ale přestaneme sledovat tok potoka (naše strana začne být nepříjemně zarostlá, je to prostě takřka neprůchodná džungle), ale půjdeme k zeleně značené cestě. Jdeme po cestě až k odbočce k vodopádu Černého potoka. Už poblíž tohoto místa najdeme plno zajímavých míst, jak ke koukání, tak k focení. V tomto místě se vlévá do Černého potoka bezejmenný svahový potůček, který je pěkný a výrazný po větších deštích.

 

Obrázek Svahový potůček

Kratičkou cestou k vodopádu můžeme obdivovat skalnaté koryto Černého potoka, kde voda překonává četné kaskády. Spodní část cesty k vodopádu je dost poničená od povodní v roce 2010, tak si dejte pozor, kam šlapete.

Více o Černém potoce zde

Vodopád Černého potoka

Na Černé potoce je celkem 7 významných a popsaných vodopádů, my jsme u předposledního a také jediného přístupného z nich - Dolního vodopádu Černého potoka (další info o vodopádu, zde). Je to jeden z nejznámějších, nejnavštěvovanějších a také nejfotografovanějších vodopádů v Jizerkách. Pokud jste u vodopádu v parném létě, kdy delší dobu nepršelo, tak doporučuji místo i procházku kolem Černého potoka absolvovat po výraznějších deštích, kdy se průtok vody zvedne více než padesátinásobně (Smědá v Bílém Potoce bude u 1.SPA). Je to něco až neskutečného, jak se voda s rachotem řítí přes vodopád a jednotlivé stupně v potoce dál v korytě. Větve stromů se ohýbají pod náporem proudu vzduchu, který dává do pohybu řítící se voda a z výšin okolních svahů, kolem vás padají dolů svahové potůčky v četných vodopádech. Focení v těchto podmínkách se mění na boj se všudypřítomnou vlhkostí, technika selhává (mně osobně se v roce 2011 právě na Černém potoce podařilo poslat do křemíkového nebe Nikona D80, v životě sem nebyl tak mokrý jako tenkrát) a zapomeňte na nějakou kompozici na to není čas…

 

Dolní vodopád Černého potoka po deštích
Dolní vodopád Černého potoka za nižšího stavu vody

Vodopád má celkovou výšku zhruba 17 metrů, do které se počítá i horní kaskádovitý stupeň pod skalní plošinou, který pro výšku spodní části a nižší sklon horní části není celý vidět. Levé (z vašeho pohledu pravé) rameno na skalní stěně má výšku 9,8metrů. Vodopád je charakteristický zaklíněným pětimetrovým kosočtvercovým balvanem.

Hajní kostel a Neisserův kříž

Od vodopádu se vrátíme na odbočku a od ní se vydáme po zelené značce k další odbočce, která nás zavede strmým stoupáním na skalní vyhlídku Hajní kostel. Ještě než vystoupáme k vyhlídce, tak po levé ruce si možná povšimnete pěšinky,

kterou po pár metrech dojdete ke skalce s křížkem, to je pomníček Neisserův kříž.
Křížek označuje místo, kde byl nalezen 19.10.1879 pytlák Vilém Neisser z Bílého Potoka s hlavou roztříštěnou výstřelem z pušky. Znalecký posudek ukázal, že se nejednalo o vraždu, ale o nešťastnou náhodu: Neisser opřel pušku o kámen. Výstřel, který vyšel, Neissera usmrtil.

Cestou si určitě všimnete ve spodní části Hajního kostela aplitové žíly, která vypadá jako by někdo vyplnil puklinu ve skále velkými cihlami. Samotná vyhlídka byla přístupná už na začátku minulého století, kdy byl ke skále přistaven dřevěný žebřík, zábradlí a kovový žebřík na vrchol byl určitě postaven už před první světovou válkou. Původní německé jméno je Hainskirche a je odvozeno od báchorek o germánském obětišti. Do Hajního kostela je rovněž umisťován evropský mýtus o pokladu ve skále, k němuž se otevírá cesta jednou za rok na Velký pátek, i o matce, která zde oslepena bohatstvím zapomněla své dítě. Pověstem o pohanských obřadech, které se tu měly odehrávat, zavdaly příčinu výrazné skalní mísy které jsou i na dalších skalách v Jizerkách. Podle místních obyvatel se právě zde odehrál příběh, který přebásnil K.J.Erben ve sbírce Kytice s názvem Poklad. Z Hajního kostela je pěkný výhled do údolí Smědé a Frýdlantsko, skaliska Poledních kamenů a hluboké bukové lesy všude kolem.

 

Nejtěžší cesta Jizerských hor

Od Hajního kostela vede na Frýdlantské cimbuří ještě jedna cesta a to přímo nahoru hřebenem dolních Poledních kamenů. Jedna z nejtěžších Jizerskohorských cest (pozor je neznačená a vede v NPR nebo jejím ochranném pásmu). Vede od Hajního Kostela přes Pohádkové sedlo nahoru kolem Pohovky, Poledního zubu a mezi mohutnými věžemi Frýdlantského cimbuří.

 

Pohled do žlabu mezi Pohovkou a Poledním zubem. Foto je i v kalendáři Zaostřeno na Jizerky pro rok 2012
Polední zub

Kozí stezka a pomníček Wildnerova smrt

Od Hajního kostela sestoupíme zpět k odbočce a vydáme se po Kozí stezce, která je jedním z mnoha mistrovských
 děl dávného Jizerskohorského cestářství nahoru k Frýdlantskému cimbuří. Kozí stezka nebyla nikdy dokončena a byla trasována odvážněji než proslulá Štolpišská "Alpská" silnice. Jdeme pěknou širokou cestou bukovým lesem. U serpentýn si určitě povšimnete mohutných opěrných zdí které jsou po mnoha desítkách let neudržování v havarijním stavu. Pěkná cesta pomalu končí, cesta je strmější a jdeme prakticky po skále. Před výrazným stoupáním si všimneme pěšinky (napravo) která vede ke skále Zevloun, ještě před skalkou je v jednom ze skalnatých žlabů jediný lavinový pomníček Jizerek ve skále vytesaný křížek - Wildnerova smrt (pozor opravdu strmé svahy, náročný terén a jste v NPR). Pomalu se vyškrábeme po kamenité stezce až k rozcestí Pod Frýdlantským cimbuří, kde opustíme zeleně značenou Kozí stezku a přejdeme na ještě strmější, žlutě značenou pěšinu, která míří na Polední kameny.

Polední vodopád

Než se tam vydáme, tak pokud se otočíte k potoku, uvidíte pod mohutnou skalní stěnou Nosu jeden z nejhezčích vodopádů Jizerek, dvoustupňový Polední vodopád, který je na Černém potoce v pořadí po směru toku. 3. Polední vodopád je pojmenován podle blízkých Poledních kamenů, dříve se mu také říkalo Horní vodopád, je vysoký celkem 17,5 metrů z toho spodní nejstrmější část má asi 6,5 metrů. Koryto Černého potoka tu má šířku 6 až 12 metrů. Vodopád je turisticky nepřístupný (NPR a ke spodní části je velmi obtížný přístup).

 

Polední vodopád ze shora
Polední vodopád, spodní část
Pod Poledním vodopádem

Frýdlantské cimbuří

 

Stoupáme po žlutě značené cestě, dáváme pozor kam a na co šlapeme, protože na dřevěných schůdcích, které na několika místech jsou, se podepsal zub času a tak místo, aby cestu usnadňovali, tak ji znepříjemňují. Dřív bylo kolem cesty i dřevěné zábradlí, ale to tu už nenajdete. Během chvilky jsme u odbočky k Frýdlantskému cimbuří tak se k němu vydejme. Frýdlantské cimbuří je nejvýraznější skalní útvar v hřebeni Poledních kamenů. Je z něj naprosto dokonalý výhled na celé Frýdlantsko, část Jizerek a celé Polední kameny. Západní vrchol byl zpřístupněn pomocí žebříčku a zábradlí teprve v 70. letech minulého století Jizerskohorskou horskou službou, ale už dávno předtím se na vyhlídku lezlo pro běžné smrtelníky nepohodlným průlezem mezi skalami. Důkaz k tomu, že se na vyhlídku chodilo už dávno předtím, poskytuje slavná Matouschkova mapa z roku 1927, kdy je tam zakreslená značená odbočka na Frýdlantské cimbuří. Kříž na vrcholu byl vztyčen v roce 1993.

Více o Frýdlantském cimbuří zde

 

 

 

 

Polední kameny

Od cimbuří pokračujeme mezi skalami tvořící hřeben Horních Poledních kamenů po žluté značce, místy je terén trošku nepřehledný, ale vždy po chvilce narazíte na tu správnou cestu. Je zde spousta zajímavých skal jako Půlený kámen, Drbny nebo kousek od vlastního vrcholu Emilova věž. Celá oblast Poledních kamenů by mohla být učebnicí geologie.

 

V jednom místě budeme muset překonat za pomocí řetězu skalní žlab, ale nic obtížného to není, je to jen takové zpestření cesty. Teď jsme v nejvyšší části Poledních kamenů a také NPR Jizerskohorské bučiny, která patří se svou rozlohou 27 km² mezi největší NPR v republice. V rámci NPR je chráněn nejsouvislejší komplex smíšeného, převážně bukového lesa v naší republice. Ve vrcholové části Poledních kamenů najdeme dvě odbočky na vyhlídky, které jsou bezproblémově přístupné a je z nich perfektní rozhled do údolí Smědé nad kterým jsme 600 metrů, Frýdlantsko, Smrk, Paličník, Jizeru, Holubník, Ptačí kupy atd. V této nejvyšší části začíná mít převahu smrk nad bukem, pro kterého to je spolu s vrcholy Ptačích kup maximální nadmořská výška, kde v Jizerkách buk roste.

Jedna z Jizerskohorských pověstí vypráví, že kdo se sem vydá na Zelený čtvrtek mezi polednem a jednou hodinou může nalézt ve skalách ukrytý poklad. Vstup do podzemí, kde je poklad ukryt označují žluté pruhy (ne, opravdu se tím nemyslí žluté značky turistického značení) na vrcholovém skalisku :-)

O Poledních kamenech více zde

Až se vynadíváme po krajině, čeká nás sestup po zpočátku kamenité pěšině směrem ke Smědavské hoře. V nejnižším bodě se u cesty objeví potůček (Bílý potok) a ještě před ním by měla být znatelná cesta, která jde doprava, tak se po ní vydejte. Pokud ji nezaregistrujete, pokračujte ještě kousek po žluté a narazíme na panelovou Pavlovu cestu, kterou žlutá značka přechází na travnatou cestu. My se vydáme po Pavlově cestě doprava a půjdeme po ní asi kilometr, než dojdeme na rozcestí nad Černým potokem od kterého nám navigaci usnadní turistické značení.

Velký vodopád Štolpichu - největší v Jizerských horách

Od rozcestí se vydáme už po turisticky žlutě značené cestě až k vodopádu Štolpichu. Cesta je nezajímavá, tak o jediné zpestření se nám maximálně postarají cyklisté, kteří kolem nás prosviští. Po 1,5 kilometru dojdeme k rozcestí U Tetřeví boudy, kdy se k naší značce přidá červená a odpadnou cyklisté, pro které je cesta k vodopádu a tato část Štolpišské silnice uzavřená. Cestu nám začne zpříjemňovat potůček, kterým je sám Velký (Černý) Štolpich. Po zhruba půl kilometru dojdeme k vlastnímu vodopádu. Žlutá značka nás opouští po chloubě zdejších stavitelů cest, Štolpišské silnici. Štolpišská silnice zde byla postavena v roce 1891 a zde v rokli Štolpichu je ve své nejodvážněji vedené části – galerii.

Říká se, že rokle Štolpichu inspirovala Carla Mariu Webera, který se léčil v nedalekých Lázní Libverda pro scény do své slavné opery Čarostřelec. Rokle Štolpichu měla být předobrazem pro Vlčí rokli.

Vydáme se po červené značce po můstku přes vodopád a dál sestupujeme podél vodopádu po Jizerskohorské klasice – dřevěné schody, kamenné schody, balvany a občas i padlý strom, prostě ideální podmínky pro zlomení nohy a následně vazu. Po chvilce se dostaneme na terasu se zábradlím, které zde bylo vybudováno v roce 1936 a ze které můžeme obdivovat vodopád.

Jsme u největšího vodopádu v Jizerkách, 36 metrů vysokého Velkého vodopádu Štolpichu. Pokud jste zde v parném létě, kdy delší dobu nepršelo, skoro nic pro členitost vodopádu neuvidíte, krása vodopádu vynikne po deštích nebo jarním tání.

Od vodopádu začneme stoupat v četných serpentýnách po červeně značené cestě. Kdy byla tato cesta postavena jsem nenašel, ale možná někdy v budoucnu najdu na některém z kamenů nebo patníků vyryté datum, kdy se tak stalo.


Ořešník

Jen co vyjdeme nad serpentýny, cesta se změní na pohodlnou takřka vrstevnicovou asi metr širokou cestu. Všude okolo bukový les, nalevo převážně strmý skalnatý sráz do hlubin rokle Štolpichu a v okolí různé skalní útvary. Ale nic netrvá věčně a až dojdeme k odbočce k Ořešníku, pohodlná pěšina se začne měnit s blížící se vyhlídkou na chůzi po kamenných blocích.

Zanedlouho dojdeme ke králi Jizerskohorských vyhlídek – k Ořešníku. Ořešník je mohutné žulové skalisko, které se vypíná nad Hejnicemi, které máte z jeho vrcholu jako na dlani. Výstup na samotnou vyhlídku je zpřístupněn ve strmé skále tesanými schůdky a zábradlím z roku 1898. V roce 2000 bylo zábradlí poprvé po dlouhých 102 letech kompletně rekonstruováno, což vydává svědectví o kvalitě práce starých kovářů.

Na vrcholu byl odnepaměti kříž, jen za socialismu byl přemístěn na nižší vedlejší vrchol. Na své místo se kříž vrátil až v roce 1991, co by symbol duchovní obnovy podhorské krajiny.

Vrchol má i své oběti. Dochoval se záznam, že v roce 1819 se z Ořešníku zřítili mniši ze zdejšího Františkánského kláštera právě ve chvíli, kdy obnovovali kříž na vrcholu. V té době na vrchol vedla jen nebezpečná horolezecká cesta.

Z vyhlídky se vrátíme na rozcestí a pak zpočátku strmou cestou začneme klesat do Hejnic. V Hejnicích přejdeme kamenný most se sochou svatého Jana Nepomuckého a za mostem se můžeme podívat na nádhernou baziliku Navštívení Panny Marie vybudovanou v roce 1729, jenž je jedním z nejslavnějších mariánských poutních míst v Čechách. Když se podíváte na chrám, tak v pozadí uvidíte vrcholky Jizerek porostlé takřka nekonečným mořem bukových lesů, to jste na místě, kde vznikají jen kýčovité snímky v libovolném ročním období. Od chrámu to je na Hejnické nádraží, kde výlet končí, už jen kousek. Vlak jezdí pravidelně v hodinových intervalech.

Celá tato trasa se dá chodit celoročně, ale nejlepší roční období pro návštěvu jsou jaro, podzim a zima. V zimě jsou výhodou sněžnice, ale třeba na Ořešník nebo Polední kameny bývá cesta ve sněhu vyšlapaná. Svačinu sebou, celou cestu nenarazíte na žádnou občerstvovací stanici.